úterý 24. ledna 2017

Jak jsem se nechala tetovat

Už od nějakých 15 let jsem toužila po své osobní malé revoltě proti rodičům. Vysnila jsem si tetování kočičky. Maminka mi ji nikdy nechtěla dovolit, tak hold když nemůžu mít živou, že budu mít alespoň tu vytetovanou. Jelikož mi tehdy ale každý říkal, že to příšerně bolí a že se to dělá jehlou; v rámci rebelie jsem se spokojila s piercingem pupíku, který mi ke všemu mamka schválila a dokonce i zaplatila. To jsem teda byla rebel... 

Dnes už mi není náct a odkládala jsem to hrozně dlouho. Jednoho dne tak slovo dalo slovo - ta nejrychlejší domluva mého života - a za 24 hodin jsem měla kérku. Svoji první. A podle toho, jaká jsem cíťa, tak možná i tu poslední! 


O vhodném tetování přemýšlím přibližně rok. Od začátku jsem zcela jasně věděla, že to bude kočka. A měla jsem i naprosto přesnou představu kterou jsem v mysli viděla. Bohužel, kdybych ji měla sama nakreslit, tak to bude vypadat jako brambora s fousky. A tak jsem googlila jako divá a snažila se najít nějakou, která by co nejvíce odpovídala mému ideálu. 

V jeden moment už hledání dospělo ke zdárnému konci, kdy jsem našla tu pravou. Nebo alespoň pro představu, jak by to mělo ve své finální podobě vypadat. Plna euforie z toho, že mám konečně jasno, jsem ji poslala příteli, co on na ni. Nejen že se mu to líbilo, ale dokonce mi dal i kontakt na svého kamaráda, který se tetování věnuje. Ihned jsem mu napsala a po velice krátké dohodě, co a kam, mi napsal ´Hele tak přijď zítra v 7 večer, za půl hodinky máme hotovo´. Byla jsem v šoku. Nemohla jsem se na to patřičně psychicky připravit, navíc to byl zrovna šíleně hektický den a ještě jsem ho měla zakončit takto? Ale něco mi říkalo, že když mu to odmítnu, tak se už nikdy takhle spontánně okamžitě nedokopu. Tak jsem na to kývla. 

Ve středu večer jsem stála před hradeckým Tattoo Cafe Barem, který ve svých útrobách skrývá i malé tetovací studio HK INK. Dave mě přivítal s úsměvem a nejprve začal sám pátrat po internetu. Za chvíli našel ještě lepší tetování, a tím to mé dosavadní naprosto pohřbil. Byla jsem nadšená ještě víc, protože mi to přišlo pro svou vlastní symboliku ještě perfektnější. Potom mi kočičku obtiskl na nohu i na ruku, jelikož jsem stále nevěděla kde by to vypadalo nejlépe. Vybrala jsem si nožku. Pak jsem si už jenom lehla na lehátko, začala se klepat strachy a nervózně neustále pokukovala na jeho přípravy. Když zapnul strojek, celá jsem se orosila. Dave se jenom pobaveně ušklíbl a oznámil mi ´Jdeme na to´. 


Dobře, nebylo to tak hrozné. Rozhodně to bylo mnohem méně bolestivé, než jak mi to všichni popisovali. Nepíchá to, jen to tak škrábe po kůži. Ale protože já a bolest jsme nepřátelé na život a na smrt, kde většinou vyhrává ta bolest, měla jsem co dělat, abych Davida nenakopla. Byla jsem k smrti vyděšená se pohnout, abych si celé tetování sama nezkazila. Kousala jsem se do hřbetu ruky, když mi strojkem zajel víc ke kosti. Bylo to zdánlivě nekonečné. Neumím si představit, že bych se tam nechala tetovat třeba hodinu nebo dvě. Nedejbože třeba celou nohu. Zbláznila bych se. Po čele se mi rosil studený pot a levou nohu jsem měla jako mrtvou, vedle níž se hystericky klepala a zatínala ta druhá. Kdybych mohla, vykoušu si zápěstí. Naštěstí to tak dlouho netrvalo. A když pominu to tetování blíž holenní kosti, nebylo to rozhodně nikterak nepříjemné, aby to člověk nevydržel. Jsem prostě děsná citlivka...

Zničehonic strojek umlkl. ´Tak se na to podívej, ne?´ ozvalo se mi pobaveně za zády. Opět jsem dala na drby a očekávala krvavou lázeň, kdy mi z čerstvého tetování poteče červená a já se budu týden trápit hojením. Čekalo mě však velmi milé překvapení. Kočička byla sice zarudlá, bodejť by ne; ale krásná, čistá a elegantní. Usmála jsem se a zamáčkla tu jedinou slzu, která se mi celou dobu drala do očí. Dave mi pak už jenom vysvětlil, jak o tetování v následujících dnech pečovat, za což jsem mu vděčně do ruky vtiskla tisícovku a odešla do chladné noci. Večer jsem pak nemohla usnout, neustále si na nohu sahala a byla z toho celá vyjukaná, jak mi teprve celá ta situace došla. 

Léčení byla hrozně jednoduchá záležitost. Několik dní jsem to udržovala mastné Bepanthenem a čekala, kdy se to začne loupat. Loupání nepřicházelo, ale tetování se samo o sobě hojilo krásně. Za dva dny se mi zatáhlo, za další tři dny přestalo svědit a po týdnu krásně splývalo s pokožkou. Loupání se nakonec ani nekonalo, což je prý u menších tetování možné. Spokojená jako nikdy, že to mělo tak hladký průběh :)

Možná se na závěr ptáte, proč právě kočka? Ale pokud mne neznáte, nedojde Vám to tak dobře, jako mým kamarádům. Ale řeknu Vám to... 

Kočka je prostě elegantní zvíře, s ladnými pohyby a vztyčenou hlavou. Jednou je to hravý a přítulný miláček, který projasní jakoukoliv chvilku. Jindy je to panovačná potvora, která myslí především sama na sebe a ani ji nenapadne se ohlídnout na někoho jiného. Dříve byla uctívaná jako božstvo, a tak i dnes čas od času vyžaduje stejného královského zacházení. Stejně tak je pověrou, že její černota přeběhnutá přes cestu nosí smůlu. Je stejná, jako jsem já. Elegantní dámička, která vyžaduje pozornost a milodary, za které se umí stonásobně odvděčit, byť ji životem neprovází tolik štěstí. A proto bude na mé nožce žít navěky. 


1 komentář:

  1. Já také přemýšlím o tom, že bych si dala tetování. Líbí se mi moje znamení, ale ještě jsem nesebrala odvahu. Bojím se, že to bude hodně bolet. Zatím jsem se jen odvážila na piercing do ucha a propíchnutí mě taky dost bolelo :-D . Jsem velká cíťa na bolest :-D .

    OdpovědětVymazat